Co všechno musíte udělat proto, aby Vaší francouzštině začali Francouzi konečně rozumět?
30. 11. 2010
Nevím, jaké zkušenosti máte Vy sami, pokud jste vyrazili do Francie a pokoušeli se tam mluvit s místními obyvateli v rodném jazyce. Pokud neumíte francouzsky vůbec, asi bych ani nedoporučovala se do Francie podívat. Přestože je to skvělá a nádherná země, je to také země plná pedantů, kteří se nechtějí učit žádný jiný jazyk nežli je jejich rodný. Navíc naučit se francouzštinu nebývá úplně nejjednodušší činnost, a jak svědčí i můj případ, i když se naučíte a složíte nějakou tu zkoušku, nemusí zaručit, že až dorazíte plní elánů a chuti se konečně bavit na úrovni do Francie, pak Vám budou místní elegáni a roztomilé dámy rozumět.
Francouzštině jsem propadla během studia gymnázia. Jako většina dětí jsem se na základní škole učila anglicky, takže francouzština byla mým druhým jazykem. Strašně se mi ale líbila, navíc se mi líbila i naše profesorka na gymnáziu, která nás jazyk učila, takže jsem se snažila rozdíl mezi znalostí angličtiny a francouzštiny smazat. Když jsem se učila francouzsky třetím rokem a skutečně se snažila o to, učit se co nejlépe a nejvíce, vyjeli jsme se třídou a naší profesorkou francouzštiny na třídenní zájezd do Paříže. Měli jsme si zkusit trochu pokonverzovat se skutečnými rodilými mluvčími, poznat místní kulturu, památky a slavnou pařížskou atmosféru. Atmosféra nás rozhodně nezklamala, kultura a památky taky ne. Moment, kdy jsem poprvé uviděla Eiffelovku, si budu asi pamatovat navždy. To, co bylo velkým zklamáním, byla ale moje francouzština. Pokud jsem si pokoušela něco objednat, všechno bylo v pořádku. Základní fráze stačily. Jakmile se nás ale třeba číšník zeptal na to, odkud jsme, nebyla jsem mu schopná moc odpovědět, a když už se mi ta slovíčka konečně prodrala přes rty, pak na mě nevěřícně koukal a kroutil hlavou, nerozumí. Profesorka se mne snažila povzbuzovat, že po třech letech je to pěkné, že si objednáme a rozumíme, na co se nás ptají, ale že je těžké odpovídat, protože francouzština vlastně všechny slova na sebe navazuje tak, že jedna věta zní jako jedno dlouhé slovo. Nakonec jsem se tedy ze své první špatné zkušenosti oklepala a dala se do francouzštiny s plnou vervou, když jsem se rozhodla z ní maturovat. Maturita dopadla nakonec na jedničku a já se cítila jako nová Amélie. Viva la France!
K vysokoškolskému studiu jsem si vybrala obor kulturologie, na který jsem se také dostala. Studium mě bavilo a baví. Chtěla jsem ale využít té skvělé možnosti, kterou je studium v zahraničí a kterou náš obor nabízel. A samozřejmě jsem se chtěla podívat někam do Francie. Škola měla podepsanou smlouvu s pařížskou universitou Denis Diderot, proto jsem si podala žádost o studium právě tam. K prokázání jazykové znalosti mi stačilo napsat motivační dopis a bylo hotovo. Všechny byrokratické náležitosti tak byly vyřešeny a já se mohla začít pomalu těšit na letní semestr strávený v Paříži, protože mi brzy přišlo rozhodnutí o schválení žádosti. Měla jsem tak půlroku před cestou do Francie a dozvěděla jsem se, že bývalý bratrův spolužák z výšky momentálně v Paříži žije a pracuje. Je zaměstnaný v mezinárodní finanční firmě a spravuje sektor komunikace mezi českým, slovenským a francouzským trhem. A protože jsem si chtěla všechno omrknout ještě předtím, než budu muset do Paříže vyjet, rozhodovala jsem se o tom, zda by nebylo dobré, si do Paříže zajet na kratší výlet, třeba prodloužený víkend a věci omrknout. Bratr mi proto navrhl, že by mohl kontaktovat tohoto kamaráda, že by mě u sebe nechal přespávat a mohla bych si výlet užít v domácím pohodlí a výrazně ušetřit. Z té zprávy jsem byla nadšená a doufala, že se úmluva vážně vydaří. Vše klaplo a já mohla na začátku září na týden odjet.
Dorazila jsem na letiště a těšila se, jak si svojí poslední vzpomínku na Paříž napravím. Z letiště jsem se dostala na Montparnasse, kde bratrův spolužák Michal bydlel, bez problémů. Všude jsem se doptala, se všemi si rozuměla, a tak jsem měla radost, jak mi to všechno vychází. S Michalem jsem samozřejmě mluvila česky. Michal byl strašně milý a domluvil mi uvítací večer v Paříži pro jeho budoucí obyvatelku s několika jeho známými a kolegy z práce. Společně jsme se tak večer přesunuli do centra města, kde už byla zábava v plném proudu a já se dostala mezi skutečně Pařížany a do skutečně konverzace. V tu chvíli mi ale došlo, že mi sice rozumějí všichni všechno, ale že problémem je, že spoustu slovní zásoby, která se netýká základních věcí a témat, jsem zapomněla. Na výšce jsem skládala zkoušku z angličtiny a většinu textů četla v angličtině. Stále jsem tak nějak francouzštinu občas využila, ale jenom v základech, takže mi ani při psaní jednoduchého motivačního dopisu nedošlo, že bych někomu měla sdělovat dojmy z politiky Evropy, nových filmů nebo knížek. Byla jsem jak malá holka ve velkém světě, co pořád musí opakovat naučené fráze. Večer jsem tak nějak přežila, ale rozhodně jsem ze sebe neměla dobrý pocit. Michal na mě mou přešlost viděl, a tak jsem se mu se svým zklamáním svěřila. Michal mě ujišťoval, že i on má stále po roce problémy s tím, aby mu všichni a všechno rozuměli, protože v práci řeší stále podobné problémy se stejnou slovní zásobou. Prý si nemám nic dělat. Ve škole jsem už ale neměla šanci se na jakoukoli přednášku z jazyka zapsat, všichni počítali s tím, že už všechny potřebné znalosti máme. Michal mi proto doporučil, abych se stejně jako on, než odjel, přihlásila na intenzivní kurz francouzštiny, který člověka donutí mluvit, mluvit a mluvit, a to o všem a kdykoliv. Byla jsem ze sebe tak špatná, že jsem začala dělat v obchodech a muzeích během konverzace tak zbytečné chyby, že jsem při odletu do Prahy mluvila už jenom anglicky. A to mám maturitu z francouzštiny za jedna a pobyt na francouzské univerzitě před sebou. Hrůza!
Hned po příletu jsem si našla intenzivní kurz francouzštiny v jazykové škole Tutor. Docházela jsem na devadesátiminutové hodiny několikrát týdně. Lektorka mi doporučila spoustu knížek, cédéček a taky filmů, na kterých jsem si mohla francouzštinu naposlouchávat a zkoušet rozumět. Během hodin mezi námi nepadlo ani jediné slovo česky. Kdykoliv, když jsem se pokoušela vymlouvat se, že musím něco říct česky, protože dané slovíčko neumím ve francouzštině, nutila mě všechny pojmy opisovat jinými termíny. Prý jak bych si jinak měla poradit v Paříži? A ačkoliv jsem někdy byla dost unavená, nebo neměla na hodinu náladu, vždycky jsem si opakovala, že je tohle všechno nezbytné, tenhle dril a hlavně, jak bylo vidět, měl nějaký efekt. Na posledních společných hodinách jsme rozebírali témata jako oblíbené malby a malíře, fotografie nebo divadelní představení, na které jsem formulovala svoje názory. V Paříži se skutečně ukázalo, že má námaha měla své odůvodnění, protože na dalším uvítacím večírku, který mi Michal uspořádal, jsem na tom se svou francouzštinou byla mnohem lépe. Netvrdím, že studium na universitě je pro mě vždycky procházkou růžovým sadem, ale pokud nesedím na přednáškách z filosofie, zbytek docela zvládám. Michalovi jsem za odměnu a jeho pomoc přivezla z Čech balík českých sladkostí, které říkal, že mu v Paříži chybí. Dostal tak balení tatranek, bonbónů a klasických českých sušenek. Z Paříže jsem rozhodnutá přivézt pro změnu něco typického své skvělé paní lektorce z jazykovky. Kdokoliv se proto chystáte vyjet k francouzským hranicím, vězte, že skutečně platí, že „Frantíci“ jsou šíleně pyšní na svůj jazyk, a to tak, že se jiný nehodlají učit, na druhou stranu, pokud se jej skutečně naučíte a projdete touhle nelehkou cestou, pak to umí i náležitě ocenit. A to zejména jejich skvělým vínem, sýry a úžasnou společenskou povahou.